Láska.

Láska.
On jedinou jen v žití miloval, však od ní posměch místo lásky vzal. I zvolal divoce: „Buď prokleta!“ Svou zvednul hůl a kráčel do světa. A chodil rok a chodil samoten, za nápoj míval vlastní slzy jen, za pokrm žal, a družkou jedinká mu byla svatá, čistá vzpomínka. Kdys poutník též se k němu přidružil. Ne lidem, duchům podoben spíš byl, a z líce bledé velký plál mu zrak jak hvězda, která svítá od oblak. A hleděl mu až duše do hlubin. I pravil: „Jaký chmurný, dávný stín tvé srdce halí? Anděl pomsty jsem – ty hrozného cos tajíš v nitru svém! Leč všecko vím! Již vyjasni svůj hled, dnes nešťasten jsi, věř jen, naposled. Než mine den, tu, jež tě zradila, má peruť pohřbí jako mohyla!“ 100 A jinoch zavřev oči, ruce spjal, zpod brv proud slzný v líce se mu hnal, a před anděla na tvář svoji pad’, a děl: „Ó milost! Mám ji přece rád!“ 101