Ballada o dceři krále Jana.

Ballada o dceři krále Jana.
Král Jan má krásnou dceru, já dobře o ní vím, já chtěl bych, na svou věru, ten poklad zváti svým. Jen jedenkráte spáti jí bujných na ňadrech, v snu slyšet ji se smáti, v snu slýchat její vzdech. Neb ona v pláči, smíchu svůj tráví mládí čas, a v podvečerním tichu zní slavičí ten hlas. Na křídlech vánku sladký ten hlahol letí v svět, tam hasne, mře a zpátky zas ozvěnou jde zpět. Smích její jakby lákal a vzbouzel tajný žal. Kdo slyšel jej, ten plakal, a dlouho vzpomínal. Kol pastýř stáda nechá, a rybák plnou síť, 69 i poutník slabý spěchá, by slyšel hlas ten znít. Však záhy ve kvil touhy ten zbloudil jemný smích, zněl celý soumrak dlouhý, než v půlnoc klidnou ztich’. Tu sama, steskem spilá v tmu prázdnou hleděla, své ruce v ňadra ryla, a rána dobděla. Však nejhůř potom z jitra: tu vzchopila se v ráz, a silou bouře z nitra svůj divý rvala hlas. Ten zoufalý smích vtínal jak nůž se všechněm v hruď, tu každý ruce spínal: „Bůh milostiv jí buď!“ A byla zvěst, že jednou sem z dálky přijel host zřít její krásu lednou, ten pyšný světa skvost, a zřev tu chladnou vnadu, „To málo pro mne,“ prál. Jej štváti dala z hradu, však on se ještě smál. A tomu doba dlouhá, co zmizel v černý les, 70 a v její ňadra touha se vhlodala jak rez. Pak darmo hlavu chýlí: „On nejde nazpátek!“ „Ta naše paní šílí!“ „Toť hrozný byl mu vděk!“ Tak na pavlan kdy vstoupí ze zlatých veřejí, i mramorové sloupy se v nitru zachvějí. Dnes večer zas tam stála a v dálku hleděla, zas kvílela, se smála a rána dobděla. A z rána – slunce svitlo na její bledou líc. Cos v údole se kmitlo a blýskalo vždy víc. To stříbrné je hledí, to stříbrný je štít. Ten jezdec slova nedí, jak do kamene vryt. A stojí, vzhůru zírá – – ty paní, zdali víš? Pěst jedna úzdu svírá a druhá ruka výš jak v přísahu se zvedá. Tu zjasní slunce líc – – i vzkřikla slečna bledá, a vrhla se mu vstříc. 71 A ticho... Ve hluboku to tělo, bolný zjevzjev. Tam skálu v rychlém toku ta mladá barví krev. Král Jan svůj život kleje a nebe, celý svět, a rytíř jen se směje a zvolna sjíždí zpět. 72