Král Jan má krásnou dceru,
já dobře o ní vím,
já chtěl bych, na svou věru,
ten poklad zváti svým.
Jen jedenkráte spáti
jí bujných na ňadrech,
v snu slyšet ji se smáti,
v snu slýchat její vzdech.
Neb ona v pláči, smíchu
svůj tráví mládí čas,
a v podvečerním tichu
zní slavičí ten hlas.
Na křídlech vánku sladký
ten hlahol letí v svět,
tam hasne, mře a zpátky
zas ozvěnou jde zpět.
Smích její jakby lákal
a vzbouzel tajný žal.
Kdo slyšel jej, ten plakal,
a dlouho vzpomínal.
Kol pastýř stáda nechá,
a rybák plnou síť,
i poutník slabý spěchá,
by slyšel hlas ten znít.
Však záhy ve kvil touhy
ten zbloudil jemný smích,
zněl celý soumrak dlouhý,
než v půlnoc klidnou ztich’.
Tu sama, steskem spilá
v tmu prázdnou hleděla,
své ruce v ňadra ryla,
a rána dobděla.
Však nejhůř potom z jitra:
tu vzchopila se v ráz,
a silou bouře z nitra
svůj divý rvala hlas.
Ten zoufalý smích vtínal
jak nůž se všechněm v hruď,
tu každý ruce spínal:
„Bůh milostiv jí buď!“
A byla zvěst, že jednou
sem z dálky přijel host
zřít její krásu lednou,
ten pyšný světa skvost,
a zřev tu chladnou vnadu,
„To málo pro mne,“ prál.
Jej štváti dala z hradu,
však on se ještě smál.
A tomu doba dlouhá,
co zmizel v černý les,
a v její ňadra touha
se vhlodala jak rez.
Pak darmo hlavu chýlí:
„On nejde nazpátek!“
„Ta naše paní šílí!“
„Toť hrozný byl mu vděk!“
Tak na pavlan kdy vstoupí
ze zlatých veřejí,
i mramorové sloupy
se v nitru zachvějí.
Dnes večer zas tam stála
a v dálku hleděla,
zas kvílela, se smála
a rána dobděla.
A z rána – slunce svitlo
na její bledou líc.
Cos v údole se kmitlo
a blýskalo vždy víc.
To stříbrné je hledí,
to stříbrný je štít.
Ten jezdec slova nedí,
jak do kamene vryt.
A stojí, vzhůru zírá –
– ty paní, zdali víš?
Pěst jedna úzdu svírá
a druhá ruka výš
jak v přísahu se zvedá.
Tu zjasní slunce líc – –
i vzkřikla slečna bledá,
a vrhla se mu vstříc.
A ticho... Ve hluboku
to tělo, bolný zjev.
Tam skálu v rychlém toku
ta mladá barví krev.
Král Jan svůj život kleje
a nebe, celý svět,
a rytíř jen se směje
a zvolna sjíždí zpět.