Smutná ballada.

Smutná ballada.
To hodina byla duchů – tak zdlouhavě dvanácte ran se vpíjelo do mého sluchu. Tou nocí jak hrobní zpěv duchů těch dvanácte neslo se ran. Pak ozvěna znenáhla hasla, já sám byl, nerušen zas, jen lampa má polživá třásla svým světlem. Venku byl mráz, tak prudký, divoký mráz. Vám doma je u krbu lehce! Slyš, vichry jak divě se rvou, ni psu mému z domu se nechce. Kdo’s zabloudil půlnocí tou, tož nebesům vzdej duši svou! Co to? Jak zaskřiply dvéře! To poutník snad zpozděný jde! Zřím postavu v mlhavém šeře, jak tiše se blíž a blíž beře – stůj! Kdo jsi, co hledáš zde? 28 Ni slova nedí – toť žena, a v rubáši – pro boha – snad? Líc bledá jako ta stěna... Se hlavy rubáš jí pad’, a z něho vál hrobový chlad. Já poznal ji... léta to dlouhá, a mnohá dělila nás. Čím byla ta pradávná touha dnes, po létech, čím byla zas? Nic... ani hrob nesmíří nás! „Ó znám tě, znal jsem tě kdysi – – ne – – neznám... nechci juž víc! Ty zmučené vybledlé rysy, kdo znovu je ze hrobu křísí, proč přišly mi dnes opět vstříc? Tak pokojně snad již spaly, nad nimi hlíny stop šest, mé sliby větrové sváli, a s nimi tvou víru, tvou čest, kde sledu, kde konce jim jest? Chceš výčitky jak žhavé uhly mi sypati do starých muk? Tvůj pohled tak mrazivý, stuhlý, chceš ssáti mou krev, můj tuk, chceš, upíre, ssáti můj tuk? Já otrávil život ti celý, já zničil jej – já vrah tvůj jsem – – ne – – přisám bůh... čin to byl smělý, 29 se v půlnoci vlouditi sem – jdeš s výčitkou, nuže, zde jsem!“ „Ne, výčitek nemám,“ řekla, a hlas ten jak bolně se třás’! Já viděl, jak slza se smekla s těch dlouhých, hedvábných řas, a po bílé líci stekla. „Ach odpusť,“ dál pravila tiše, „já myslila dřív, duši své že ve hrobě klidu dám spíše, však nadarmo – ven mne to štve, a ubohé srdce mi rve... I děla jsem: V půlnoční chvíli, kdy snem zamčen lidí je hled, a bdí jen půlměsíc bílý, já půjdu přes sníh a led a zlíbám jej naposled. Buď s bohem a šťasten vždycky...“ a zmizela jakoby stín. To přelud, to nebyl tvor lidský, to šílenství náhlého čin, já zabil ji – já Kaina syn! A bez dechu poklesám k zemi, a ležím jak mrtev, a dál spěl noci ostatek němý. Já procitnul posléze, vstal, a vzpomínky v závod jsem hnal. 30 Již pohasla lampa a ke mně jen měsíc hleděl, tak čist. Já zvednul kýs lístek se země... ten její setlelý list, dnes, po létech čtěný zas list. Já pochopil všecko, já plakal, zněl nocí můj zoufalý ston, mne spánek nadarmo lákal – jen hrob její stiší můj ston, však hrůza! kde jest on? 31