Láska.
On jedinou jen v žití miloval,
však od ní posměch místo lásky vzal.
I zvolal divoce: „Buď prokleta!“
Svou zvednul hůl a kráčel do světa.
A chodil rok a chodil samoten,
za nápoj míval vlastní slzy jen,
za pokrm žal, a družkou jedinká
mu byla svatá, čistá vzpomínka.
Kdys poutník též se k němu přidružil.
Ne lidem, duchům podoben spíš byl,
a z líce bledé velký plál mu zrak
jak hvězda, která svítá od oblak.
A hleděl mu až duše do hlubin.
I pravil: „Jaký chmurný, dávný stín
tvé srdce halí? Anděl pomsty jsem –
ty hrozného cos tajíš v nitru svém!
Leč všecko vím! Již vyjasni svůj hled,
dnes nešťasten jsi, věř jen, naposled.
Než mine den, tu, jež tě zradila,
má peruť pohřbí jako mohyla!“
100
A jinoch zavřev oči, ruce spjal,
zpod brv proud slzný v líce se mu hnal,
a před anděla na tvář svoji pad’,
a děl: „Ó milost! Mám ji přece rád!“
101