Pohádka o králi Vénovi.
Na trůně sdřímnul starý Véna král.
Se hlavy koruna a žezlo z ruky kleslo,
na chýži doškovou se změnil hrad
a na lavici křeslo.
Pod nízkým stropem seděl Véna teď,
a Bídu kmotřinku u sebe z mála hostil.
Host nenasytný snědl vše, co měl,
a Véna pak se postil.
I teta Vojna tloukla do dveří,
do jizby vrazila, houf divé chásky za ní,
co zbylo Vénovi, to ani nestačí
na zaplacení daní...
Vzal Véna sekeru a hnal se v hrad
a křičel: „Králi, jenž mozoly’s nám kradl,
bůh dal ti žezlo, bys nám pomáhal,
a nejen abys vládl!“
Leč král má pochopy a žaláře,
kam nikdy nevniká paprslek světla bílý,
má kata, který rázem sekery
života přetne žíly.
118
Kat s lící rudou stanul u něho,
ve vzduchu sekera se kmitla – rána děsná –
a ubožátko starý Véna král
v tom probudil se ze sna.
Na trůně opět seděl Véna král,
a slyšel bědný lid, jak stená venku tiše,
teď náhle slyšel každý slabý ston,
jejž dříve nedbal v pýše.
A k pokladům svým skočil, rozdal vše – –
ej, odkud jásot ten a slasti smích zní dneska?
A s lidem výskal, smál se Véna král.
Žeť pohádka to hezká?
119