Plavec.
Kolíbej se, lodi má, kolébko i máry,
moře dmi se, chytej mne v zuby své i spáry,
syp mi pěnu do lící,
huč si, vlno bouřící,
neuhasíš k rodině mé v prsou lásky žáry.
Děti mé se za laňkou honí po oboře,
slepé matce duní v sluch temná hrozba moře,
žena kývá z daleka,
mne však bouře neleká –
statného mám, okutého a věrného oře.
Narazil jsem na druhy, vraceli se z dáli,
s potem v tváři ku břehu kvapně veslovali.
„Zůstaň, bratře, v přístavu,
jde nám dnesky o hlavu,
hlubina tam burné proudy plavcům v cestu valí!“
S bohem, bratři! K neděli mnoho nám je třeba.
Slepá máť má vína mít, děti moje chleba,
však – mé poupě nejmladší
po otci se otáčí,
pozdravujte: na břehu tam stojí moje Ebba.
16
Sám jsem. Jmenem Páně teď prostřu svoje sítě,
zatáhnu je do hlubin, páže maje, hbitě!
Každá žíla ohnivá
napni se jak tětiva,
beze strachu, plavče jarý, nebe ochrání tě.
Jaký šum to neznámý ozývá se z důli?
Chmůry kol jak příkrovy moře obemknuly,obemknuly.
S hůry prázdno mračivé,
dole bezdno děsivé,
přec je smutno, když je člověk sám tak v bouře zvůli.
A teď vlny šílené rvou mi člunek vrátký,
jak by robě vraždila vlastní ruka matky – –
vidím mračno nehnuté
žlutým světlem okuté –
lodi moje, zachraniž mne, můžeš-li, leť zpátky!
Stará pověsť plavců dí, že kdo v bouře zlobě
zří mrak žlutí oblitý, zhynout musí v hrobě...
Cítím prázdno mohyly – –
dobře, ach, mi radili – – –
s bohem, matko, děti – Ebbo, nečekej mne k sobě!
17