Démon zpěvu.
Na divokých vlnách kolébá se člun.
Ztroskotaný koráb v hlubinu se noří,
ze propasti nebes rudé blesky hoří,
z loďky ale zvoní píseň v spurném moři,
a zní sladký ohlas z duše snivých strunstrun.
V člunu vetchém hrdě stojí mladý muž.
Píseň jeho ladná jako hlahol Vesny
vábí v objímání, v rozkoš, tanec plesný,
že i divé vlny, kolébané ve sny
mocným kouzlem zpěvu také tichnou juž.
Ale náhle divý v písni zavzněl ton,
jakby struny lkaly divě, usedavě,
neb jak líbaly by vášnivě a žhavě
neb jak vraždily by šíleně a dravě,
že i mořem nový bouře zavál shon.
„Prokletá to píseň!“ děl mu kapitán.
„Nevíš, mladý bloude, kdo se moři směje,
že jej vlna tmavá v ostré skály svěje,
a že zahynou s ním všickni bez naděje,
neb se hněvá strašný, slavný moře pán!“
18
„Bůh buď s námi!“ chvatně jinoch jemu prál.
„Démon kýs je ve mně, ten mne k zpěvu nutí.
Vás-li uposlechnu, horší zahynutí
čeká na mne než vln lačných obejmutí,
a ten Démon zpěvu ve mně právě vstal!“
19