Zazpívám dnes divou píseň,
při níž mrazem krev vám stydne,
při níž srdce tlouci stane,
její slohy – sťaté hlavy,
její slova – kletby, nářky,
její nápěv – meče hvizd.
To na Bílé Hoře stanul
královský lev s pyšnou hřívou,
s mocnou plecí, hlava jeho
korunou se kryla zlatou,
stál tu jakby z hory vzrostl,
sterou ranou krvácel.
Připlazil se had tu hrozný,
lvu se ovil kolem plecí,
sevřel jej až pukly kosti,
v mohutné jej uštknul srdce,
padá lev, a s jeho hlavy
padá zlatá koruna...
Temné rány hrubých palic,
dumné spády těžkých seker
hučí, duní pustou nocí
jednotvárně, odměřeně,
to tam velký truhlář robí
svoje dílo strašlivé.
Hřeby velké, pevné svory
zatloukají v tvrdé dřevo,
rakev stojí, pozvedá se
jako přízrak, jako postrach
– poslední ten hřeb sem vrazte –
popraviště hotovo.
Noc šla dále dusná, tmavá,
tichá jako nitro hrobu,
ale záhy vstalo ráno,
metalo své dlouhé svity
jako nože, jako meče
na to hrozné jeviště.
Starý Týn tam ohněm plane,
hoří studem, rudne hněvem,
či to hrůze ve smrtelné
krvavým se potí potem,
jeho věže jako kštice
ustrnulá trčí v mrak.
Dusno, ticho jako v hrobě,
jenom tlupy lidu stojí
s utlumeným, němým nářkem,
s pěstmi tajně zaťatými,
s okem krví zaníceným,
stojí tu jak nad hrobem.
Do radnice jitro padá.
Tam se v pláči radujíce
vyvolenci lidu svého
čekají, že ještě dnesky
v ráji s Kristem jísti budou,
a s ním z jedné číše pít.
Půjdou jako hosté k hodům,
v tváři úsměv, v srdci pokoj,
na rtech polibky svých bratří,
sledy bible, knihy Páně – –
kdože většího jim blaha
může ještě v světě dát?
Jeden muž jen stojí stranou
bez účasti, bez vnímání,
zdá se, na jeho že prsa
lehl smutek celé vlasti,
lehla bída milionů,
lehl příštích věků žal.
Jan to chrabrý, který vodil
do boje své druhy statné
za svobodu, za svou víru,
za právo a za poctivost,
jak Bůh sám mu velel ústy
lidu, srdce, svědomí.
„Konec všemu. Nešťastná ty
moje Praho, moje vlasti,
jež mne, chudé, siré děcko
na svá prsa přivinula,
kdože teď se ujme tebe,
kdo tvou pomstí potupu?
Znectěná a pošlapána
ležíš v prachu, blátě, krvi,
ňádra tvoje plna sliny,
hlava tvoje beze věnce,
a tvé svaté, čisté lůno
zhanobeno – běda ti!
Zoufalství mou duši hrozné
objímá a v propast kácí,
smutná tucha hruď mi dusí,
chladný pot mé kryje skráně,
učiněn jsem jako mrtvý
bez naděje, bez víry.
Kriste králi, Ty znáš pravdu,
ty znáš moje muka všecka,
rozpomeň se na mne sluhu,
znamení mi sešli s nebe:
Nezahyne v středu země
zneuctěný národ ten?
Volám já Tě při tvé slávě,
volám já Tě při tvých ranách,
volám já Tě při své spáse,
při věčnosti, při tvém božství,
bys mi zjevil pravdu čistou,
čistou pravdu, pravdu jen.
Čekám – čekám – – V malé chvíli
padne rána, přetne srdce
celé zemi, všemu lidu,
a ty mlčíš, nezjevíš se...
Pane, slyš mne!... Nechceš slyšet,
nechceš dát mi odpověď!“
Klesá vězeň v těžkou mdlobu,
černá půlnoc na něm leží
beze svitu, beze rána
jako příkrov, jako kámen –
zda-li přijde anděl spásy,
a ten kámen odvalí?
Sen měl velký. Viděl nebe
otevřené, a v něm Husa,
mučedníka pravdy boží,
Jana, jeho pomstu hroznou,
Prokopa, jenž v ruce třímá
český prapor mohutný.
A ten prapor zkrvácený
andělé dva z ruky berou,
a jej nesou na práh nebes,
v říši blankytu a světla,
tam jej v oblouk zavěsili,
všemu světu na odiv.
Sedum lesků, sedum barev
živých, svěžích jako slunce
září tam, a na ně anděl
píše slova, a Jan skládá,
zní to: „Praví Kristus: Vstane
hrozný mstitel kostí těch!“
Zmizel anděl. Jan se vzbudí,
zírá v touze ku blankytu,
kde se leskne mocná duha
jako svatý prapor český,
jasný, pyšný, neskloněný,
vítěz hrobů, smrti král.
Velká slza skrápí líce.
Ještě jednou vztyč své oči
k zářné duze... rozloučení
nastává... slyš ránu z děla:
Vzhůru, synu, Kristus velí,
tragedie počíná.