Ballada půlnoční.
S nebeské měsíc výšiny
do naší hledí dědiny,
prozírá všecka okénka,
a tak se snadně dovídá,
kde jaká skryta myšlénka.
Spí mladý párek pěkným snem
jak bílá růže s lupenem,
a kdo by právě venku stál,
ten velmi by se podivil,
jak na nebi se měsíc smál.
V tom půlnoc s věže přilítla.
Nevěsta ze sna procitla
a vzkřikla: „Bože, pohleď jen,
ó vstaň, můj milý, pro Krista,
smrt k nám se dívá do oken.“
A z venku slyšet mroucí hlas:
„Spas, Bože, zoufalého, spas!
Kdo bolest, žal můj pochopí?
Mou spásu jsi mi urval dnes –
spi jenom, druhu, dále spi!“
42
A ženich jako do truhly,
nevěstě údy utuhly,
a duch, co je tak poděsil,
kdy všecko spalo dále zas,
se na topole pověsil.
43