Pseudoballada.
Stůj, světe, a vypusť páru svou,
a elektřiny proud přervi:
já dnes tě poctít chci balladou,
až ustrnou všecky tvé nervy.
Ty slunce, stůj proti Gabaonu,
a měsíc nad Ajalon údolem,
já tympanů, tub a bombardonů
svou balladu pěju hlaholem.
Noc temná a tichá a hluboká
jak stvořená pro balladisty,
a „měsíček svítil z vysoka“
a byl tak svátečně čistý,
a hvězdičky mrkaly milostně
a skřivan pěl ku nebes chvále,
a sovy houkaly žalostně,
a byla noc – a tak dále.
Já připnu si ostruhy, chopím bič
a cigara, dvě láhve vína,
od domovních dveří velký klíč,
řku: „Ve jménu Otce i Syna,“
44
na hřbet se vyšvihnu Pegasu –
(nu prosím, jen dejte si říci:
já nejsemť vám z lecjakých chuďasů,
on vždycky mi jest k disposici.)
On (totiž můj Pegas) divý až strach,
a vzpíná se, na zadních točí.
Jeť mladý a neskrotný věru to brach,
a před nikým neklopí oči.
Můj Pegase, hříbě mé, buď mi zdráv,
já za celý svět bych tě nedal,
ač oslové hýkají, že’s tak tmav,
že rovna ti marně by hledal.
Teď valášku, vzhůru, ku předu spěj,
však dlouho jsem stájí tě trýznil.
Teď kyne ti veselý, svobodný rej,
po němž tak dlouho jsi žíznil.
Nuž, přes pole, lada, pralesů stín,
přes jezera, bystřiny, skály!
Nám v uši hvizd proniká Meluzin,
řek hukot řve na pochod stálý.
Tam v bažině z fosforu bludičky
by s cesty svedly nás rády;
ó jak jste vtipem chudičky,
ó znám já, znám vaše spády!
Teď v devatenáctém století
ty vaše produkce – ecce –
jsou sotva báchorkou pro děti,
a z fysiky mělť já lekce!
45
Dnes všecko kdy falešné, káva i čaj,
i ženské vnady a mravy,
mně připadá jako podivná báj,
že vy ještě fosfor jste pravý.
A s bohem jděte jen hezky spat,
sic nastudíte se brzy,
a nevíte, reuma jak častokrát
i trpělivého dost mrzí.
Kol hřbitova cesta vedla nás.
Tam na hrobech – hluboko dole –
dle hodinek mých byl půlnoční čas –
to mrtví seděli v kole.
Ba, odtud mé počalo neštěstí –
(tu balladu, prosím, já zažil,
a nevzal ji z národních pověstí,
neb podle Bürgera pražil.)
Tam staří důstojně seděli,
a mladí kolem se smáli,
buď binokly do novin hleděli
neb „barvičku“ vesele hráli.
A sázeli vášnivě – hrobní šperk,
jejž do rakve dali jim drazí,
měl ceny tam as jako s cesty štěrk,
a znovu se sází a sází.
„Má úcta!“ dím. „Drazí pánové,
tož odpusťte odvaze mojí,
se představím: z armády veršové
to sprostý hulán zde stojí.
Nuž, dovolte, abych s vámi též
46
si hodil a zkusil své štěstí!“
a Pegasa chopiv za otěž
k té družině chci jej vésti.
Leč pro boha! pravda-li, bdím či sním?
Jak hadem uštknutý skočím –
já vidím a nevěřím zrakům svým
ó hrůza – ach, kohože zočím?
Toť do středu věřitelů svých
jsem divným byl osudem veden,
toť ďas si ze mne snad stropil smích,
že neschází z nich ani jeden!
Mne poznají, za šosy uchopí již,
a trhají, rvou mi je v kusy.
Oh, věřitel v ruce jakou má tíž,
to neví jen ten, kdo to zkusí.
Já v rukou jich zanechám šosů dvé
a vskočím na kůň jak rybka,
a kůň můj ucítiv břímě své,
se vymrštil vzhůru jak šipka.
A hurra – teď honba nastala!
Já napřed a v patách mi oni.
Toť štvanice je zoufalá,
kdy věřitel dlužníka honí.
Mne obcházel var i ledový mráz,
ač v půtkách byl různých již tužen,
však tehda jak hromy zněl mi ten hlas:
„Teď zaplať, zaplať, co’s dlužen!“
Jen dále, jen ku předu! Skuhravý sbor
jak zvolna se za námi vrtí.
47
Oj, uniká jelen v bezpečný bor,
a daleko vzteklí jsou chrti.
Oh, výborně, valášku, postůj zas, stůj,
ten spurný zástup je skrocen, –
však ubohý, ubohý koníku můj,
ó jak jsi mi uštván a spocen!
Kůň stane. Však slyš zas... jaký to řev
mi proniká z daleka k sluchu!
Toť známý je sbor – oh, hrozný zjev –
hle, armáda letí sem duchů!
Já dále chci, koníka bodám v bok,
– ti z daleka blíže se rojí –
„Můj valášku, znovu zas v hbitý skok!“
Však on jak dřevo tu stojí!
Já rvu jej divoce za hřívu,
můj bičík jej přes uši šlehne,
však on tu k velkému podivu
jen stojí a kopytem nehne.
Již blízko, blizoučko zástup je ten,
můj koník jak v půdu je vbitý,
až poznám ó hrůzo, pravda, či sen –
můj Pegas je – jankovitý.
Ó s bohem, ty mládí vítané,
ach s bohem, vy přátelé všichni!
Ó polituj, duše mé, křesťane,
a za mne si otčenáš vzdychni!
Já k nebi obracím zbožný hled,
a modlitbičku si šeptám,
48
však ret můj modlit se nedoved’,
jen trhaná slovíčka breptám.
Již cítím chladný, hrobový dech,
a mráz mi probíhá ňadry.
Již obklíčila mne se stran všech
ta rota, oděná v hadry.
„Ach, vyrovnám já se milerád,“
k nim koktám s ponížeností,
a pět za sto na místě chci vám dát,
a myslím, toť na mne je dosti!“
„Ne, dolů s ním! Trhejte, celý je náš!“
řve zástup, mne sápat se hodlá.
Toť spiknul s vámi se satanáš:
co chcete, havěti podlá?
Mne zoufalý schvátil, smrtelný strach,
a na srdci, mozku mne studil.
Já vykřiknu: „Ježíš, Maria! Ach!“
Tu hrom a blesk – – a já se vzbudil.
Kde jsem? Jsem já to? Živ-li a zdráv?
Tu ležím, kol temno je všudy,
kam poděl se hrozný onen dav,
zda celé posud mám údy?
Či ďábel tak ve snu jen se mnou si hrál,
kde hřbitov je, kde můj Pegas?
Tu slyším hlasy: „Spi raděj dál,
a sen si hloupostmi nekaz!“
Jak? Možno-li? Konečně k sobě dím,
tož sen byl pouhý to všecko?
49
A já tu ležím a hloupě sním
a chvím se jak bláhové děcko!
Oh, pánové, rozumím vašim hrám,
však nejsem žádné již hoše,
a za tu lázeň do smrti vám
teď teprv nedám ni groše!
50