Já zhrdal lidmi...
Já zhrdal lidmi, kráčeje kol nich
bez slova, chladný v líčeném jich smíchu,
sám žil jsem vždy jak v šíré poušti mnich,
jenž ve svou ctnost se halí jen a pýchu.
Tam nenajde ho klaté země stesk,
ni pověst zločinů a liché slávy,
jej osloví jen vichr, bouř a blesk,
on pouze s Bohem sobě porozpráví.
Na jeho pokyn přijde z pouště lev;
plen jeho nasytí je oba dosti,
své chorály mnich mísí v jeho řev,
pak rozejdou se spolu ve svornosti.
Hluboké, stejně vážné oko jich
plá mocným žárem v pozdrav na potkání,
lev svaly, duchem zas je silný mnich,
jsou bratři, jedné veleříše páni.
[41]
Na čele jich se láme osten let,
čím dále, tím jsou oba vznešenější,
až Bůh se zvolna dotkne jich, a hned
je v hlubší ještě snění ukonejší.
Jich kosti vítr vysuší a prach,
den mlčením, noc hvězdami je hlídá,
nad nimi mračna plují ve tlupách,
a dvacetkrát se leto s dešti střídá.
I kráčí bludná karavana sem,
zde stane, hledá toky spasné vody.
V jeskyni staré spočinou si snem,
a stará studna dá jim vláhy brody.
Když rudé slunce vpluje nad obzor,
kol shasnou ohně, lid se k pouti zvedne,
těch kostí v písku nerozezná zor,
a člověk zmizí v poušti nepřehledné.
A nezví nikdo, poklid hluboký
čí ovívá as vyprahlé ty trosky,
jak smývá čas je svými potoky,
a osouší dech větru, tichem božský.
42