Já zhrdal lidmi...

Já zhrdal lidmi...
Já zhrdal lidmi, kráčeje kol nich bez slova, chladný v líčeném jich smíchu, sám žil jsem vždy jak v šíré poušti mnich, jenž ve svou ctnost se halí jen a pýchu. Tam nenajde ho klaté země stesk, ni pověst zločinů a liché slávy, jej osloví jen vichr, bouř a blesk, on pouze s Bohem sobě porozpráví. Na jeho pokyn přijde z pouště lev; plen jeho nasytí je oba dosti, své chorály mnich mísí v jeho řev, pak rozejdou se spolu ve svornosti. Hluboké, stejně vážné oko jich plá mocným žárem v pozdrav na potkání, lev svaly, duchem zas je silný mnich, jsou bratři, jedné veleříše páni. [41]
Na čele jich se láme osten let, čím dále, tím jsou oba vznešenější, až Bůh se zvolna dotkne jich, a hned je v hlubší ještě snění ukonejší. Jich kosti vítr vysuší a prach, den mlčením, noc hvězdami je hlídá, nad nimi mračna plují ve tlupách, a dvacetkrát se leto s dešti střídá. I kráčí bludná karavana sem, zde stane, hledá toky spasné vody. V jeskyni staré spočinou si snem, a stará studna dá jim vláhy brody. Když rudé slunce vpluje nad obzor, kol shasnou ohně, lid se k pouti zvedne, těch kostí v písku nerozezná zor, a člověk zmizí v poušti nepřehledné. A nezví nikdo, poklid hluboký čí ovívá as vyprahlé ty trosky, jak smývá čas je svými potoky, a osouší dech větru, tichem božský. 42