Štěstí.

Štěstí.
Děl králi jeho rob: „Tys, Pane, vládcem světa, kam s hory nejvyšší zrak udivený slétá, tys pánem slaveným na šírém země kruhu. Tvým jesti svěží vzduch, jímž bídný národ žije, tvým bouřný okeán, jejž dravý žralok pije, ó králi, šťasten jsi v svých davu nízkých sluhů!“ Na poli sdupaném po bitvě tuhé, běsné na meč svůj zlomený rek mladý těžce klesne, a prapor krvavý svou ještě třímá pěstí. Zrak jeho naposled jak poraněné ptáče kol krouží níž a níž... zas rána krví pláče, a vojín zašeptá: „Ó vlasti, jaké štěstí!“ A matka blažená dlíc malé u kolébky, tká pro své maličké svých ze snů život hebký, a líbá sklopené na drahá očka řasy. A láskou dotknutá jí zvučí celá duše jak varhan souzvukem a v blahé, sladké tuše si: „Štěstí!“ šeptajíc ty dětské hladí vlasy! [117] A hluchý asketa, jenž v mokré sluji kleče rok stý juž počítá, an v moře věčna teče, a srdce tvrdé má jak balvan svojí skály, dí, duši před světem na zámky zavřev ctnosti: „Mír stará moje hruď a prázdno hlava hostí, buď, Pane, za štěstí to dík ti neskonalý!“ Hle, jasmín zkvetl již a vroucnou vůni dýše, stín jeho stajený, toť milujících říše, ten koutek jediný, co rozkoše jim věstí! Jich duše pro všecko, co světské, odumřely, ve vůni jasmínu se mísí dech jich vřelý, a ústa šepcí jen: „Ó lásko, jaké štěstí!“ Za léta parného si rolník v pole vyšel, a šepot obilí, tu hudbu léta slyšel, hle, zlato nejčistší mu v šírém luhu roste! A s nebe skřivánek svým jásotem jej zdraví, a rolník hledí naň, pot stírá s těžké hlavy, a volá: „Vítáno buď štěstí, vzácný hoste!“ Ó štěstí, rci mi pak, zkad zdroj tvůj na svět prýští? Jak slunce tajemné se v srdcích svit tvůj blýští, ač různé barvou svou, přec jedno teplo nebe. Jsi úsměv boha snad, jsi bludné ráje světlo? Pak rci mi, k potěše kdy k nám jsi lidem slétlo, proč nezjevíš se těm, kdo nejvíc žízní tebe? 118