Dítě.

Dítě.
Zem byla podvodná, zlá, prodajná a zpupná. Tu zamyslil se Bůh. Na blesky zrak svůj upna o pomstě přemýšlí, již nic juž nezlomí, a dí: „Že stvořil jsem to vše, dnes líto mi!“ Děl Jemu Uriel: „Hleď, červů plna země, již déle neváhej a shlaď to vzdorné plémě, jich čelá prokletá Tvých moří schvátiž noc! Tys, Pane, bezměrný. Kdo prohlédnul Tvou moc? Na louce zelené si hrajíc luzné dítě máj vonný vábilo do smíchu zlaté sítě. Tu mraky divoké jak černých duchů tém zář slunce zajaly a obklíčily zem. Dál dítě smálo se a těžké kapky deště do ruček chytalo. V tom náhle prudce třeště hlas hromu ozval se, jak vše by sbortit chtěl, jak oceánu řev a hukot sterých děl. [68] Tu dítě ručku svou vstříc vztáhlo temnu mračna, a dělo: „Mlč mi juž!“ Hned hrom, dřív šelma lačná, se stišil, stajil v mrak, ten rychle mizel v dál, a duhy zářný luk se nad svět rozepjal. 69