Zapomenutá.

Zapomenutá.
Od rána do noci ten den je dlouhý těm, kdo zde vzpomíná neb pln je touhy, kdy krb již ztráven, mráz kdy zuří divý, kdy není chleba a kdy není dříví, však její tvář zůstala nehnutou – vždyť byla zapomenutou. Čím minulost jí byla, neví žádný. Zda žila vždy ten osud smutný, chladný v samotě, která celý den ji hlídá, již hroznější jen ještě činí bída, zda trpkost ta je pouhou pokutou – vždyť byla zapomenutou. Nad prázdným ložem obraz Matky Boží zří chladně, jak se bída ze dne množí, a pod ním černý, dávno svadlý vínek, snad zbytek jeden ze všech upomínek na chvíli, černou zemí zasutou – a byla zapomenutou. [108] Od rána do noci je den tak dlouhý, však její den byl přízrak žití pouhý v zdech starých, s plísní jako hrobu stěny, a po dlouhá již léta zasněžený, jak hrobka s branou navždy zamknutou – a byla zapomenutou. A to byl její zpěv: „Dme vítr moře. a prohání se jeho po prostoře zde kolébky, a jinde hroby tvoře, a vlna smývá naděj’ jako hoře, a srdce nit je příliš napnutou –“ a byla zapomenutou. A modlitba: „Ta noc má mnoho temna, a náruč sněhu hluboká a jemná, a krutý mráz vykouzlí tvářím růže – tak tiše, klidně spáti se tam může, dost místa s celou tíží smutku tou –“ a byla zapomenutou. Kdy, kam se děla, nepověděl žádný. Jen zůstal obraz Matky Boží chladný, a pod ním černý dávno svadlý vínek, to zbylo všecko z lidských upomínek na tu, jež spí kdes s tváří nehnutou, a byla a jest zapomenutou. 109