Švadlena.

Švadlena.
U stolu sedí nachýlena, a šije bílé košile. Pol dítě, pol již svadlá žena, a šije bílé košile. A ticho... dnové ubíhají, na okně v růžích větry hrají, a její prsty umdlévají a šijí bílé košile. Ó nežli k hrobu doklopýtá, co také srdce vytrpí! V prst jehla, v srdce zkáza vrytá – ó co to srdce vytrpí! Teď zvolna z ruky rozbodané krev na sněhové plátno kane, – ó srdce, k smrti utýrané, ó co ta žena vytrpí! Děl jednou Kristus: „Doufej, dcero, ta naděje tě uzdraví!“ [101] Zda zjasní se tvé duše šero, zda naděj’ též ji uzdraví? A čelo nese první vrásku, vlas prořidlý – a v srdci – – lásku....lásku... Zda tady místa pro otázku, že naděj’ též ji uzdraví? „Ó Bože, když on krásný, mladý, já stará tak a škaredá! Já miluju, umírám hlady, a jsem tak stará, škaredá! Stud, samota a pohrdání – – on neví, ba netuší ani, jak duše má se k němu sklání, a jsem tak stará, škaredá!“ Zda viděl kdo tak hrozné žití? Ty velký Bože, zda-li spíš? Již přervi přec jí pásmo nití, ty velký Bože, zda-li spíš? A s nití tou i život její, i s celou láskou, beznadějí – pět sáhů raděj zahrabte ji! Ty velký Bože, zda-li spíš? U stolu sedí nachýlena, a šije bílé košile. 102 To předčasně je svadlá žena, a šije bílé košile. A ticho... léta ubíhají, sny hrozné s její duší hrají, a její prsty umdlévají a šijí bílé košile. 103