Švadlena.
U stolu sedí nachýlena,
a šije bílé košile.
Pol dítě, pol již svadlá žena,
a šije bílé košile.
A ticho... dnové ubíhají,
na okně v růžích větry hrají,
a její prsty umdlévají
a šijí bílé košile.
Ó nežli k hrobu doklopýtá,
co také srdce vytrpí!
V prst jehla, v srdce zkáza vrytá –
ó co to srdce vytrpí!
Teď zvolna z ruky rozbodané
krev na sněhové plátno kane, –
ó srdce, k smrti utýrané,
ó co ta žena vytrpí!
Děl jednou Kristus: „Doufej, dcero,
ta naděje tě uzdraví!“
[101]
Zda zjasní se tvé duše šero,
zda naděj’ též ji uzdraví?
A čelo nese první vrásku,
vlas prořidlý – a v srdci – – lásku....lásku...
Zda tady místa pro otázku,
že naděj’ též ji uzdraví?
„Ó Bože, když on krásný, mladý,
já stará tak a škaredá!
Já miluju, umírám hlady,
a jsem tak stará, škaredá!
Stud, samota a pohrdání – –
on neví, ba netuší ani,
jak duše má se k němu sklání,
a jsem tak stará, škaredá!“
Zda viděl kdo tak hrozné žití?
Ty velký Bože, zda-li spíš?
Již přervi přec jí pásmo nití,
ty velký Bože, zda-li spíš?
A s nití tou i život její,
i s celou láskou, beznadějí –
pět sáhů raděj zahrabte ji!
Ty velký Bože, zda-li spíš?
U stolu sedí nachýlena,
a šije bílé košile.
102
To předčasně je svadlá žena,
a šije bílé košile.
A ticho... léta ubíhají,
sny hrozné s její duší hrají,
a její prsty umdlévají
a šijí bílé košile.
103