Dávné boje.

Dávné boje.
Pláň tichá, rozlehlá, ji objímá hor tlum jak bašta obrovská. Na písku tráva sporá, tu polospráhlý keř, tam smutná sykomora, a časem dravého se ozve ptáka šum. Pak zase v hluboké se ticho stopí pláň na léta přemnohá, jež nikdo nepočítá, jež pouze času duch ve věnec věčna vplítá. Kraj dávno ztracený, svět zapomenul naň. Však ne. Dí stará báj, že v době pravěku sem ze dvou světa stran se proudy plemen stekly zde zášť jich vzplanula v ryk boje děsně vzteklý, a tygr pomsty zved se v každém z člověků. Jak v bouři okeán ryk bojujících hřměl, řev koní ozval se a velbloudů a slonů, zem celá třásla se pod patou milionů, od prachu žhoucí den se v hrozné šero tměl. [65] Jak mor by porážel, zde lehly řady těl ve hrozné směsici a roztříštěné trupy, jak vlna na vlnu se nová na ni kupí, a přes ně ku předu boj živých dále spěl. Kvil bázně smrtelné a kletby jek a zmar se z důli k nebi dral ve spurné, těsné vřavě, hrot v boku, ostrý šíp se v každé stápěl hlavě a z ran se potokem lil žhoucí krve var. A slunce požárem žhlo těla zjízvená, pot s krví na zem dštil a v rudé bláto měnil tu půdu rozrytou a varem v ní se pěnil a barvil purpurem všech živých kolena. Lvů stáda zděšená a žiraf na sta mil se kolem rozprchla, za moře ptáci spěli, a strážci karavan kol jdouce oněměli, kdy chaos bouřící se krajem rozproudil. Dva dny a noci dvě boj zuřil zoufalý, pak spjala únava je těžkou svojí paží, vše v zem se svalilo. Bez ohňů, beze stráží, zde v mdlobě hluboké snem tvrdým dřímali. A třetí vzplanul den – a čtvrtý – náhle v ráz vše znovu oživlo, zem mrtvé vyvolala, a bojem posledním poušť hrozná ještě vzplála, než k věčné dřímotě se uložila zas. 66 Tu lační supové, jež hojný svolal lup, se snesli na těla, a s odpornými vzkřeky své ryli zobáky ve mrtvol příval měkký, a hnusně vláčeli si údy z lidských kup. Pak za dnem míjel den, za rokem roků tok, čas, žhavý pouště dech a písku jemné vlny svou skryly perutí kraj hrozných trosek plný, až všecko pětistý na vždycky smazal rok. Kam živí děli se, kam spěli vítězi? Zda zpět se vrátili ku stanům svým a znovu do prachu nectného šíj stlápli otrokovu, a šírou světa půl v své spjali řetězy? Kdo nyní pochopí? Jich hnáty kamenné, jich nervy z ocele psi diví roznosili, v jich prsa ohromná se lační červi vryli, a havran vypíjel jich zraky plamenné. Teď časem lebky tříšť neb stará zrytá skráň zde v písku zasvitne jak zbytek číše kalné, z níž napájel se čas, a kterou z ruky valné v poušť pustil nesmírnou, kdy spánek přišel naň. 67