Skřivan.

Skřivan.
Od země letí, sněním opojené o nové krvi, v níž se koupat bude, o vraždění, jež lidstvo schvátí všude, až stará zášť je v nové boje vklene. On mrtvol cítě puch a trosek dýmy pryč prchá, vzhůru, dále, výš se noří, chce utonouti v aetherném tom moři a zůstat lpěti na něm křídly svými. A jeho píseň sirá, nářek pouhý se lije vzduchem, z ňader k nebi trýská. Již vidí hvězdy, již mu kynou z blízka, tam kvete pokoj, věčnost, konec touhy. Jen výš, jen pryč, jen znovu dál a vzhůru! Zajásej písni vítězství a štěstí! Dnes početí se tobě spásy věstí, dnes domovem tvým vlasť je nebes kůrů! [121] Však peruť mdlí – ji smrtná mdloba tíží... jen jeden pevný bod! Než kolem věje vzduch pouhý, všady prázdno jenom zeje a jeho křídla zvolna zpátky níží. Ne – neznámo, kde smilování prýští! Ty musíš dolů, slyš – k nečisté zemi, tys otrok hroudy, bij jen perutěmi o tvrdou mříž – – čí síla odpor stříští? Jen básník ví, čím každý zápal splácí, co mrazem jemu teplé nitro studí, co bolesti se porve v mladé hrudi, než celé nitro v písních vykrvácí! 122