Nic nelkej!

Nic nelkej!
Ne, nelkej, že jest nám se rozejíti! Sám Bůh to byl, jenž nepřál tomu štěstí, dal kříž nám trudný – pomoz mi jej nésti přes pustá lada ztraceného žití. Šíp jeden letěl, potkal srdce naše, jej osud pustil s nechybného luku. Či měl snad srdce jiných skláti v muku, a my se před ním ukrývati plaše? Ach nebe ví, že rád bych bolest tvoji k své přidal – chtěl bych stokrát umřít za to, neb za svou lásku trpěti je svato, já korunou bych obdařen byl dvojí. Věř, žal i štěstí z nebes toků prýští, Bůh váží srdce na své váze velké; kde nalezne je lehké, mdlé a mělké, tam štěstí donese v ně vlna příští. [39] Než kde jsou srdce hluboká a silná, tam bolest vloží – muka rány vlastní, jež neocení, kdo jsou tady šťastni, a srdce ta jsou s jeho nerozdílná. Krev jedna čistá, svatá všemi proudí, jich touhy ctnosti jen a lásku pěstí, jsou soudci těch, kdož zvolili si štěstí, však dříve již se smilují než soudí. 40