Po létech.

Augustin Eugen Mužík

Po létech.
Ta lávka, kde si mezi nás, jak duše naše zahlédla, vždy čistá Láska usedla, mne starým kouzlem vábí zas. My mnohý vyplakali stesk, a v slzách našli úlevu, nad námi ptáci ve zpěvu, a slunce hořel čarolesk. I jak jsme srdcem, duší blíž se vinuli jak list a květ, ten koutek přál nám vždycky svět, a víc jsme nežádali již. Však žel! Té čisté prostřed nás čas vrazil oštěp v útlou plec, než věděl jsem, že jednou přec těch bolů překročíme hráz. [37] Svou každý cestou jdeme dál... Dnes v sadě na lávce jsem zřel, jak Lásky stín tam krvácel, a Času stín se děsně smál. 38