Píseň tkalce.

Píseň tkalce.
(A. Š.)
Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Mé plátno bělounké, rost’ a se šíři, buď jemné a hladké jak holoubků pýří, buď čisté jak závěj sněhová. Mé ruce, mé nožky, v taktu tom ručím jak věčně vás jednou písničkou mučím, tak dlouho, až hrob mne pochová. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chleb! To plátynko jemné košilkou bude pro jedno poupátko malé a chudé, [104] – kéž lepší je čeká života los. Toť jak by se na svět byl nenarodil, kdo prožil zde celý života podíl, jen v hadříčkách vetchých a bos. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Svou šije si výbavu, nad tebe kloní svou hlavinku děvče, písničkou zvoní jí veselou sladký, růžový ret. Pod útlými prsty jak budeš se chvěti, až ženich se nachýlí ku děvčeti a zulíbá vroucně těch rtíků květ. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Ach – slyším vzlykání – to bledá žena nad tebou plátno hebounké, sténá, muž zemřel jí, spása rodiny. Teď rubáš mu šije – svou hlavu věsí, a vzpomíná... zlá ji budoucnost děsí – ó krvavé slzy chudiny! 105 Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Ó plátynko, z tebe nábožnou pílí šat mešní se stvoří čistý a bílý, jenž zahalí Boha pozemský stan. Před tváří nebe kdy člověk se sklání, ty záři jak věčné slitování, jímž k lidem se níží světů Pán. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Tě vezmou a pás, jenž krví je vzňatý, a spojí vás v svobody prapor svatý, jejž do boje ponese česká pěst. Před všemi vždy ku předu, mocně a směle věj hrůzu a bázeň na nepřítele, ať zvědí, že lev náš posud živ jest. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! 106 Vždy smutně a stejně tak neustále, den ode dne, od roku rok zas dále, až smrt mi potrhá osnovu. Má ruka pak na vždy zahálet bude, bez památky setlí v zemi té chudé, však duše má uzří svou obnovu. Jen hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! Až na prahu ráje tajemném stanu, pak bez bázně řeknu věčnému Pánu: „Ty Bože, já chudý jen tkadlec jsem! Já celý svůj život ve práci spálil, já nereptal, denně tě písničkou chválil – ó viď, že teď také smím vkročit sem?“ Jen chutě a hbitě probíhej, člunku, mi hebounké nitě, můj stave, jen chutě si klep, vždyť drahý je chléb! 107