Dvě lebky.

Dvě lebky.
Dvě lebky kdes hřbitova v zákoutí tak svorně již dlouhá ležely léta, a jsouce si vespolek světem vším, se dočkati mínily konce světa. Tak divoce jedna šklebila se jsouc plísní a mechem pokryta celá, a holé druhé se dávná kás a hluboká v čele rána tměla. „Eh, nudno tu. Čas tak pomalu jde, a my jsme již dovily života nitě. Hrob nechce nás – bavme se hovorem. Nuž, kdos byla dřív, sestro, začni juž hbitě!“ ,Já byla jsem ničemou. V Abruzzích kdys jsem poutníku lebku rozrazila, a za to pak hrdlo poněkud víc mi zatáhla zákonů všemocná síla.‘ [82] „Jak dlouho to?“ ,Sama již zapomínám, však padesát let již bude as tomu. Poutník se opíral o berlu, a z římské pouti vracel se domů.‘ „Ha, prokletá! Vrahu můj!“ ,Oh, běda nám! Pro staletý mír, jenž družil nás k sobě, tě zaklínám, sestro, zapomeň zas, ať se starou láskou se snášíme obě! Však brzy snad k cíli se doplíží čas, pak chopí nás osudu rameno hrůzné, a rozhodí od sebe v nekonečno až na věky ve dva póly různé.‘ 83