Ustřížený vlas.

Ustřížený vlas.
Do pole spěchal jsem. Neb večer kouzlaplný mně nedá vmísit se ve městě v lidu vlny. Jsa sám, pak dvojnásob tu milou cítím vůni, jíž vzdychá květina a zastavím se u ní. Neb večer doba jest, kdy člověk mlče cítí, a mluví květ a pták a hvězda, která svítí. Neb večer doba jest, kdy člověku se vrátí, co v parném běhu dne on ze svých snění ztratí. Do kraje spěchal jsem. Červánek, slunce dítě, pln bázně skrýval se. Mha lehké předla sítě. V tom uzřím opodál dvě ženy, stezkou šerou, jak zticha, pomalu se z polí k městu berou. Dvě tváře, stejny tak, ta jedna s vráskou sterou, ta druhá mladistvá – toť jistě matka s dcerou. Hle, sotva vlekou se ty ženy slabé, bědné: dřív jedna klesne-li, druhá jí nepozvedne. [93] Šedý vlas stařeny, vlas druhé, mladé ženy pln prsténků je v před, a v zadu – ustřížený. Byl krásný vlas to dřív, jenž zdobil tebe, drahá? Ret jakby oněměl, dát odpověď se zdráhá. Vždyť ten tvůj obličej tak málo chová krásy, jen bída z něho zří – – ty ustřížené vlasy! Co chvílí přetěžkých jsi asi proplakala, než pýchu jedinou jsi bídě v oběť dala?! Však otec nebohý snad zmíral bez pomoci, a naděj nesvitla do vaší temné noci, tak přece pomohla jsi jemu za svou zdobu k rubáši, ku rakvi a poctivému hrobu. Teď snášíš s matkou hlad... kdo zná tvé všecky boly? Až jednou procitneš své matky u mrtvoly, kde vezmeš na rakev? Ó dítě-mučednice, vždyť nic ti nezbývá již nežli čest, nic více! Nad krajem lpěla noc, jak mdloba v duši prázdné. Do města vracím se, leč noha v chůzi vázne. Jen domů! Spánek chci! Jak hruď i čelo pálí! Dum smutných příkrovy nad mojí hlavou vlály, a kdy mne spánek přec ve pouta zajal těsná, ten ustřížený vlas mne dusil, budil ze sna. 94