Píseň horníkova.

Augustin Eugen Mužík

Píseň horníkova.
Cos hrčí v té kladce a skřípe jak srdce. jež do písku noha zatlápne. To rahno tak sténá, sotva se tíží vyschlého havíře dolů hne. Oleje málo jak krve ve mně – ó lidé, což jaro vám kvete jen? Vám v plesu mijí každičký den, mým dnem je noc nejhlubší v útrobách země. Ó ženo, ó děti, jaký to osud při takovém otci, při takovém muži! Ó zlato, ó boháči, ó vězení děsné, kde s dechem se každá myšlénka úží. Ó dole je prázdno, samota, smrt, však nahoře hostiny, sady zřím kvést – ó Bože, mé rodině chleba jen, však boháčům zlata potřebí jest. Strach smrti mne provází – hrozná to smrt – na tisíce sáhů pod zemí. [97] Té černé země tisíce sáhů na slabá prsa ulehne mi. Ó lidé, ó hleďte jen, kol prstů svých že prsteny ne, že krev moji máte, a v nich ne kámen, to srdce je kus – ó zdali vůbec vy srdce znáte? 98