Naděje.

Naděje.
... naděj, pohroma nejhorší. Euripides.
Když ze sna oráč slyší praskot zlý, a vstana zří, že sýpku požár plení, on vzdychá, štká a lomí ruce své, však doufá dále ve svém utrpení. A staří manželé, jichž zdejší den již smráká se, si ještě dítě ždají, a že v jich prázdný život zjeví se, tu naděj’ živí hrobu na pokraji. A srdce bídné, v kterém pouze smrt již hnízdí jako dravec v šeré poušti, již věčné prázdno halí křídlem svým, svit naděje v ni přece ještě vpouští. Což jedno! Všecka srdce zničí klam, tak slepě mrou, ta druhá trpí s nimi, až když i na ně dojde hrozný řad, vzduch zachvěje se ryky zoufalými. [119]