Meluzina.

Augustin Eugen Mužík

Meluzina.
Slyš Meluziny pláč! Od soumraku do rána štká žena nešťastná, na vůli odevzdána snům pustým, zoufalým. Od jitra do večera jí z hlubin píseň šla tak žíznivá a šerá. Přes valné pláně vod jak stín přelítla smrti, jak unavená laň, již honí vzteklí chrti, kdy měsíc nesvítil, a hvědyhvězdy, jindy jasné jak lampy mřely svit, jež nad mrtvolou hasne. A chtěla, bláhová, by vzdechy její žalné až v zem se zaryly, a prameny tam kalné z propastí pozvédly své hlavy zdivočilé, ve hrozné svobodě, a zhoubné, mstivé síle, a hlavou ssinavou do země spurně bila, až zvedla šedý prach, v něm svoje nářky kryla, a smíchem bodavým teď zase mrazně kvílí, lká, prosí, rouhá se, a klne, stená, šílí. Však její trud a pláč, jež lidem vstříc se nesly, bez všeho soucitu jen v zapomnění klesly, [29] bez pomsty přírody, a jenom povržen k ní válo se všech stran. A lidé zamračení sluch před ní zavřeli a hněvně hlavou třásli, svá okna zastřeli a všechna světla shasli, a spali v obětích a na sny vzpomínali, co zatím ona kdes již umírala v dáli. 30