Česká radost.

Česká radost.
Jak chudá popelka, jež u krbu se hřeje, kdy slyší skřivánka, jak první píseň pěje, kdy v mladé zahradě ve slunce ranním nachu zří višně s jabloní se v květném koupat prachu, ta naše radost chudá, třesavá si oddychne, jak jaro nastává. A běží chvatně ven, až unavena poutí ve vřesu páchnoucím chce sobě spočinouti, však datel zaťuká, žežulka zalká z blízka, a jí hned rosa v zrak a v duši stesk se vtíská, a kde jest jaká struna ve hrudi, hned k smutnému se zpěvu probudí. A lesem táhne stín, za ním se úsvit honí, vše puká, hraje si, se tulí, výská, zvoní, a se všech pupenů, jež bříza nosí mladá, jak stříbro ztavené proud čisté mízy padá, a jak jen kmitne houštím plachá laň, hned chví se její mladá, snivá skráň. [45] A když už mine den, tu ona s vlašťovkami se domů navrací, a kde je jaký známý, dlaň stiskne každému, vše objímá a vítá, a v opuštěnou líc zas nový úsměv skýtá, a dětem cukrovinky, koláče, ať už to malé poupě nepláče. A tam, kde maličtí si hrají ještě v šeru, a loďky z papíru pouštějí po jezeru, v ně ona sedne si, a malé modré vlny na strany rozhání, až člunek kapek plný se zvolna potápí – juž dolů pad’, a hošík běží do chaloupky spat. Leč tam, kde matička se nad kolébku kloní, po kapce v duši jí úlevy mízu roní, a tempa kolébky zní, duní stejně sladce jak zvony večerní té mladé, krásné matce, a dítko brouká si a s anděly si povídá, co den mu nadělí. Ty tiché veselí, jež bázlivému lidu tou teplou dlaní svou zastíráš jeho bídu, kdo srdcem procítil tě v mládí době zlaté, jak jsi ty nevinné, a mírné, tiché, svaté, ten z tebe ještě dosti dochová si pro klid vesnického hřbitova. 46