Jak chudá popelka, jež u krbu se hřeje,
kdy slyší skřivánka, jak první píseň pěje,
kdy v mladé zahradě ve slunce ranním nachu
zří višně s jabloní se v květném koupat prachu,
ta naše radost chudá, třesavá
si oddychne, jak jaro nastává.
A běží chvatně ven, až unavena poutí
ve vřesu páchnoucím chce sobě spočinouti,
však datel zaťuká, žežulka zalká z blízka,
a jí hned rosa v zrak a v duši stesk se vtíská,
a kde jest jaká struna ve hrudi,
hned k smutnému se zpěvu probudí.
A lesem táhne stín, za ním se úsvit honí,
vše puká, hraje si, se tulí, výská, zvoní,
a se všech pupenů, jež bříza nosí mladá,
jak stříbro ztavené proud čisté mízy padá,
a jak jen kmitne houštím plachá laň,
hned chví se její mladá, snivá skráň.
A když už mine den, tu ona s vlašťovkami
se domů navrací, a kde je jaký známý,
dlaň stiskne každému, vše objímá a vítá,
a v opuštěnou líc zas nový úsměv skýtá,
a dětem cukrovinky, koláče,
ať už to malé poupě nepláče.
A tam, kde maličtí si hrají ještě v šeru,
a loďky z papíru pouštějí po jezeru,
v ně ona sedne si, a malé modré vlny
na strany rozhání, až člunek kapek plný
se zvolna potápí – juž dolů pad’,
a hošík běží do chaloupky spat.
Leč tam, kde matička se nad kolébku kloní,
po kapce v duši jí úlevy mízu roní,
a tempa kolébky zní, duní stejně sladce
jak zvony večerní té mladé, krásné matce,
a dítko brouká si a s anděly
si povídá, co den mu nadělí.
Ty tiché veselí, jež bázlivému lidu
tou teplou dlaní svou zastíráš jeho bídu,
kdo srdcem procítil tě v mládí době zlaté,
jak jsi ty nevinné, a mírné, tiché, svaté,
ten z tebe ještě dosti dochová
si pro klid vesnického hřbitova.