Srdci.

Augustin Eugen Mužík

Srdci.
Srdce moje, rci mi, zda jsi zbylý lístek prostřed zimy, pohozený, zavátý a šedý, který žije onu zimu naposledy? Srdce moje teskné, pohleď jenom, sníh se stříbrem leskne, plný měsíc plá a jasně hoří – – vždyť jsi jako malá perla v šírém moři. A to moře sněhu jakou dýše lahodu a něhu! Nechť si jiní spěli k svému jihu, ty buď ticho a nes dále svoji tíhu! Kolem lad a krása svoje kouzlo na tě střásá. Blah, kdo v takém moři může plouti – tomu zbývá ještě úsměv v konec pouti. [19]