Na kometu.

Na kometu.
Quantus tremor est futurus, quando judex est venturus. Jedenkrát za sto let do mého světa zářný svůj čarolet paprsky metá. Na trhy, mohyly, na nivy luzné, v trosky, jež rozbily údaje hrůzné. A země k tobě se obrací vzlykem, jak zlosyn chvěje se před žalobníkem. Jaké ji nemoci tísní a dusí, že na ni za noci rosa dštít musí? [129] Na jaké ulici prodala cnosti, že ji déšť na líci nemůž’ smýt dosti? S kým jsi noc probděla v rozkoši bez dna, zrak tvého anděla že tě víc nezná? Vraždila, pálila, vilná a líná, zrádná jak Dalila, jak Messalina. Nadšením hýřila, vírou a studem, tvář pravdy pokryla hanbou a bludem. A teď se tetelí jak lístek v prachu, v kalu a popeli a krve nachu. Soud hrozný, veliký kvapně se blíží, 130 na všecky vinníky padaje tíží. Hle, mstitel po lhůtě, vždy za století, stojí tu nehnutě svou nad obětí. Bič divě vznícený v švih tříme stálý, jenž svými plameny bodá a pálí. Ejhle, jak pojednou utichla země, slyš vřavu vražednou, jak sem zní temně: Skřivana sténání v jestřába spáru, člověka rouhání při jeho zmaru. Viz svojím nad čelem plamennou ruku, šíp, nebes povelem mrštěný z luku. 131 Neznámé, děsivé zjevení s výše v oblohu hrozivé „ufarsin“ píše. Přísná tvář měsíce a hvězdné tlupy tebe se děsíce stranou se kupí. Slunce tě zapřelo, světla ti nedá, temně se zardělo – Bábeli, běda! Hroby a mohyly a bída země jak hory vztýčily k nebi své témě. Hráze jsou rozbity, slzami hoře přikrylo hory ty jak velké moře. Pak vzdechy zbouřené šílenstvím štvány 132 vyssály z kořene slz okeány. Zvedněte oponu: poušť všady hrozná. I bohů i démonů kdo v ní zem pozná? Tupá jak mrtvola hle, jak tu leží, světla hvězd dokola bdí a ji střeží. Nechte ji, nebuďte z těžkého snění, k smrti ji odsuďte, omluvy není. V žaláři aetherném hleďte ji skrýti, v rubáši nádherném nechte ji stlíti! 133