Na kometu.
Quantus tremor est futurus,
quando judex est venturus.
Jedenkrát za sto let
do mého světa
zářný svůj čarolet
paprsky metá.
Na trhy, mohyly,
na nivy luzné,
v trosky, jež rozbily
údaje hrůzné.
A země k tobě se
obrací vzlykem,
jak zlosyn chvěje se
před žalobníkem.
Jaké ji nemoci
tísní a dusí,
že na ni za noci
rosa dštít musí?
[129]
Na jaké ulici
prodala cnosti,
že ji déšť na líci
nemůž’ smýt dosti?
S kým jsi noc probděla
v rozkoši bez dna,
zrak tvého anděla
že tě víc nezná?
Vraždila, pálila,
vilná a líná,
zrádná jak Dalila,
jak Messalina.
Nadšením hýřila,
vírou a studem,
tvář pravdy pokryla
hanbou a bludem.
A teď se tetelí
jak lístek v prachu,
v kalu a popeli
a krve nachu.
Soud hrozný, veliký
kvapně se blíží,
130
na všecky vinníky
padaje tíží.
Hle, mstitel po lhůtě,
vždy za století,
stojí tu nehnutě
svou nad obětí.
Bič divě vznícený
v švih tříme stálý,
jenž svými plameny
bodá a pálí.
Ejhle, jak pojednou
utichla země,
slyš vřavu vražednou,
jak sem zní temně:
Skřivana sténání
v jestřába spáru,
člověka rouhání
při jeho zmaru.
Viz svojím nad čelem
plamennou ruku,
šíp, nebes povelem
mrštěný z luku.
131
Neznámé, děsivé
zjevení s výše
v oblohu hrozivé
„ufarsin“ píše.
Přísná tvář měsíce
a hvězdné tlupy
tebe se děsíce
stranou se kupí.
Slunce tě zapřelo,
světla ti nedá,
temně se zardělo –
Bábeli, běda!
Hroby a mohyly
a bída země
jak hory vztýčily
k nebi své témě.
Hráze jsou rozbity,
slzami hoře
přikrylo hory ty
jak velké moře.
Pak vzdechy zbouřené
šílenstvím štvány
132
vyssály z kořene
slz okeány.
Zvedněte oponu:
poušť všady hrozná.
I bohů i démonů
kdo v ní zem pozná?
Tupá jak mrtvola
hle, jak tu leží,
světla hvězd dokola
bdí a ji střeží.
Nechte ji, nebuďte
z těžkého snění,
k smrti ji odsuďte,
omluvy není.
V žaláři aetherném
hleďte ji skrýti,
v rubáši nádherném
nechte ji stlíti!
133