Pouta.

Pouta.
Ó prokletý buď Tubalkain, jenž první rudu v pruty skoval! On stokrát horší jest než Kain, jenž ku bratru jen záští choval, však mrazivá pout ramena jak had se po národech vlekou, a na vše srdce plamenná jak z hnusného jed břicha tekou. Ó kde jich hudba zachrastí, hned s mečem ruka k zemi padne, a v širé světů oblasti žár svobody pod nimi schladne. Vy králové a knížata, toť spása vašich věčných hříchů, že o pouta jen proklatá svůj opíráte trůn a pýchu. Ó běda! než prvního dne nám dáno bylo jasné světlo, [134] již dřív tmy pouto mrákotné svět tížilo a k smrti hnětlo. A až mne smetou v země klín, mne, bídna syna otrokova, zas temný, svírající stín svým okovem mne spoutá znova. Aj, láska kove v řetěz nás, a my ta pouta celujeme. Pak nenávist nás zajme zas, my vraždíme a – litujeme. Nám každým krokem vane vstříc puch mrtvých srdcí kolem trůnu, kdež hnijí, kdy je šlapajíc si kníže sáhlo pro korunu. Bůh trůní mračný, ledový, a když se člověk jemu vzpírá, hned ve pekelné okovy jej na vše věky uzavírá. Však sám též nebyl mocen dost, by bez pout, jež jak štít jej kryjí, před duchem, jenž byl bázně prost, zachránil svoji tyranii. Tak člověk, démon, anděl, bůh se věčně ve svých poutech choulí, od plének po hrob každý duch 135 za sebou táhne těžkou kouli, a všickni mrou a plodí zas, ve věčné bázni život vlekou jak lišák, jatý za ocas, kdy krev a život z něho tekou. 136