Vykoupení.
Ty přírodo! ó rci mi, pročže tak smuten jsem,
a zádumčivým zírám na tebe pohledem?
Zde přece všecko krása a soulad nejvyšší,
zde žádný výkřik zmaru mé srdce neslyší!
Kdo zapomnění hledá, by ztišil srdce kvil,
ty hrob mu v květy steleš, a noc dáš za podíl,
a vyzlatíš ji září těch mírných, tichých hvězd,
by zvědět moh’, že věčná v tvém srdci láska jest.
Kdy ku živým se vracíš, jen nový hledáš ples,
– tak krásně bylo včera, však krásněji je dnes,
a zítřek jaké slasti nám přinese, kdo ví?
Hle, slunce uléhá si na západ růžový,
a jemné mráčky zlatí a sladí jeho sen –
to hvězdnatá noc bude, a krásný po ní den!
Ty sypeš květy ve vlas a tíšíš touhy spěch
a voláš „Zůstaň, zůstaň a milovat se nech,
ty milovati můžeš a med si hledat v rtech,
ó zůstaň, líbej, miluj a milovat se nech!
Viz, vše jsem snesla tobě, co žádá rozmar tvůj,
[31]
jen ohlédni se všady a vše to pozoruj,
jak objímá a jásá a líbá v každý čas,
a líbá dnes i zítra, a líbá zas a zas
Slyš kosa z dáli píseň, jak jemně k tobě zní,
slyš, větrové jak letí tak sladcí, líbezní,
ciť teplý plápol denní, ciť blaho večera,
a z neklidné tvé duše zmiz výtka veškerá!
Hle, jak jsem přioděla v květ každý strom i keř,
viz, zlatý plod jak padá ti k nohám, běř si, běř,
a vlny chladný krystal k tvým pozvedá se rtům,
kdy žízníš, napoj nitro a neklň nebesům!“
Ty přírodo, ty matko, ty družko, nevěsto,
co jest to, co mne tísní, ó netaj, pověz to!
Ty chráme, monastýre i hrobe, zda to víš,
proč nejsem, jak jsem býval, proč já to nejsem již?
Ty kolébko i rakvi, i lože, stane můj,
ó zvedni moji tíži a žal můj umírňuj,
a anděla mi sešli, ať zmírní dechem svým
ten palčivý žár srdce, než splane v prach a dým.
Neb mnohé struny žití již strhal život ten,
a nemnoho jich zbývá... hle, v západ tíhne den...
Ve struny žití mého co bouří zalehlo!
Je rozrývala láska, je záští sežehlo,
je touha napínala, až náhle pukly v ráz,
je bujné plesy rvaly a samoty dral mráz.
I zasténaly divě a v žalný vzdechly zpěv,
32
a do hrudi se vlila jich otrávená krev.
Ta naše cesta žitím, co skrývá v sobě hrůz!
a každý kročej po ní si žádá srdce kus,
přes hroby drahých srdcí mdlá noha klopýtá,
kde před ní vřelá krve je ručej rozlitá,
přes hluché pouště, kde se květ nezjeví ni pták,
jak na všecko by vtisknut byl věčné smrti znak.
Ta naše cesta žitím, co skrývá v sobě hrůz!
a každý kročej po ní si žádá srdce kus,
a věčný smutek s námi vždy z jedné mísy jí,
než těžké, černé hroudy nám prsa pokryjí,
stesk naši duši hlídá a ssaje v každém dni,
jak ženich neodbytný noc každou lehá k ní –
tak slaba byla večer, a ráno, jaký žas!
se svého lůžka vstavši se cítí slabší zas,
neb těžký, pustý dusil ji celou nocí sen:
ó na takou noc černou ký může vstáti den?
Neb jestli přelud krásný ji v spánku obestřel,
ten opojený pohled, co, probudiv se, zřel?
Jen temno místo světla, jen nelad za krásu,
jen rozplynulé štěstí ve bolném ohlasu.
Oh marnost, všecko marnost, děl naposledy král.
kdy dopil pohár žití, jenž v luzných barvách hrál.
Jeť marnost láska ženy, dnes objímá tě snad,
však vidíš v jejím oku ten krutý výsměch plát?
Jak tobě dnes, i jiným dá sebe zítra tak:
svých retů med i hudbu, svůj úsměv, sladký zrak.
33
Ty vřel’s k ní láskou světce, však ona, podlý klam!
O trudno dít, co dále, ó jdi a zemři sám!
Tvůj čistý oltář znectěn, jdi, zamkni spustlý chrám,
nechť štír a ještěr hnízdí, když Bůh víc nesmí tam!
Zříš zářné meteory? Slyš náhle slabý třesk –
kam jich se děla krása? kam zmizel jejich lesk?
Kam tvá se děla láska? O dítě, umři též,
zde úlevy a klidu již sotva nalezneš!
Hle, kalný proud se šeří, tam dole – hleď, tam níž,
– jeť život branou smrti – tam dole jsi jí blíž...
Ne, nestrachuj se – – bude tak skončeno to dřív–
buď s Bohem, zrádný světe! Buď Bože, milostiv!
Jeť marnost vše, co hřeje a bouří naši krev,
pro vyšší zájmy zapal a nadšení a hněv,
ó hrůza, jaký pocit, ó běda, jaký žal,
nic v světě nepotrvá, vše stráví vlastní pal,
jeť prchavé, co drahé, co nejdražší, to v ráz
se rozvije a mžikem již zvadne, umře zas.
Ó svět je samá vráska a nahota a hřích!
Za léta příkrov prachu, a v zimě smrtný sníh,
toť jeho roucho drahé, toť svatební je šat!
Ó ne, já půjdu také radš pod ten příkrov spat!
Ty šťávo smrtonosná, vlej smrt mi do všech žil,
já omdléval a trpěl, já vždy jen bídný byl,
já dosti dlouho čekal na jeden jitřní svit,
já doufal, že mi dáno též bude šťastným být.
Já věřil... marno všecko! Jeť konec všemu juž!
34
Spíš mrtvé z hrobu vzkřísit, než mne ten život můž’!
Ne – nestrachuj se, bude tak skončeno to dřív –
buď zdráv, ty zrádný světe, buď Bože, milostiv!
Teď ohlédnu se ještě a zvolám naposled:
kdo říci smí, že jiné krom žalu a krom běd – –
Jen dále, rte můj těžký, co uzamklo tvůj zvuk?
Co vábí zrak můj ještě v tom labyrintě muk?
Jaký to paprsk nebe, ký luny sladký třpyt
sjel jako pozdrav ráje v mých ňader hrobní skryt?
Jaký to nové touhy mně svítá světlý jas?
Či jakýs přelud směje se bolu mému zas?
Já zvednul těžké zraky a krásné dítě zřel:
to zjevilo se jedno ze řady vzdušných těl,
jež koupají se v modru a záři étheru
jak labutí rod čistých na jasném jezeru.
Já dítě zřel! Ó kráso, v nejsladším vtělení,
ty’s zjevila se právě, mně nesouc spasení.
Ó zlaté, drahé dítě! Jsi skutečnosti část,
zda stvořila tě vskutku ta zemská naše vlast?
Ten první vesny úsměv, ten nerozvitý puk,
ten ztracený svit ráje, ten zapomněný zvuk?
A jestli Bůh tě stvořil, co šlo mu duší dum,
kdy skončené to dílo ku chvějným tisknul rtům?
On tušil, nejkrásnější že tebou tvoří svět:
nad všecky sféry sluncí ten jeden útlý květ!
Ó dítě přespanilé, buď požehnáno mi!
Ty útlý kvítku jara, kéž bouř tě nezlomí,
35
kéž ušetří tě mrazy i parna života
i kalná jeho vlna, jež krásno ztroskotá!
Ó dítě, požehnáno buď každou chvílí svou!
Kéž nejčistší jen duše tě ve svou náruč zvou,
bys na dně hrobu mohlo tak spáti jako dnes,
tak milé a tak prosté, a v duši rajský ples!
Buď požehnáno, dítě! V té něžné ručce zas
vše nalézám, co porval mi dlouhý bouřný čas.
Ó viz mne, klečím v prachu. Mé ruce k tobě lnou,
svou bílou, malou ručku jim podej almužnou!
Ó povstaň, moje dítě! Chci modliti se dnes!
Jak? Zapomněl jsem zcela, kdy ve propast jsem kles’,
kde k žehnání a prosbě se nehne chladný ret,
kde vzdor a kletba spurná svůj těžký vleče let.
Ty pojď a uč mne prosit a modliti se tak,
jak v blahých dobách mládí, kdy matky vroucí zrak
s mým dětským okem vzhůru se vznášel, odkud k nám
skrz jasné nebe dolů zas Bůh se díval sám.
Ty uč mne lásce, smíru, ty vůdcem mojím buď,
a svolej poklid nebe v mou rozbouřenou hruď,
a pomoci-li není, ty samo za mne pros!
Já věřím, že se změní tím žití mého los,
že probudí se znovu, co tlelo v duši té,
že zacelí se rána ve hrudi rozryté,
a čistá moje duše se v mocný vznese let,
a na perutích lásky se ztratí v nebe zpět.
36