Píseň horníkova.
Cos hrčí v té kladce a skřípe jak srdce.
jež do písku noha zatlápne.
To rahno tak sténá, sotva se tíží
vyschlého havíře dolů hne.
Oleje málo jak krve ve mně –
ó lidé, což jaro vám kvete jen?
Vám v plesu mijí každičký den,
mým dnem je noc nejhlubší v útrobách země.
Ó ženo, ó děti, jaký to osud
při takovém otci, při takovém muži!
Ó zlato, ó boháči, ó vězení děsné,
kde s dechem se každá myšlénka úží.
Ó dole je prázdno, samota, smrt,
však nahoře hostiny, sady zřím kvést –
ó Bože, mé rodině chleba jen,
však boháčům zlata potřebí jest.
Strach smrti mne provází – hrozná to smrt –
na tisíce sáhů pod zemí.
[97]
Té černé země tisíce sáhů
na slabá prsa ulehne mi.
Ó lidé, ó hleďte jen, kol prstů svých
že prsteny ne, že krev moji máte,
a v nich ne kámen, to srdce je kus –
ó zdali vůbec vy srdce znáte?
98