Kristovy růže.
Kdys Kristus vkročiv v šírý svět
u cesty shlednul schnoucí snět
a plnou svadlých růží.
I dechnul na ni božský ret.
a ožil znovu každý květ.
A potkal dívky černovlasé,
červenolící, dlouhořasé,
ty děly jemu: „Muži,
nač tobě třeba růží?
Ó dej nám, pohleď, jak jsme krásné,
ať vpleteme si do vlasu
pro větší ještě okrasu
ty růže jasné!“
On všecky růže jim dal,
a sám a zamyšlen dál se bral.
I zašeptala holá snět:
„Kam děl se nádherný můj květ,
[72]
nač oloupil’s mne, muži?
Kdo teď mé trny zakryje,
kdo mne si v kadeř zavije,
proč sobě’s také nenechal
alespoň jednu růži?“
„Ne,“ řekl Kristus, „holá snět
mé hlavě pouze sluší.
Já trny tvoje zakryju,
v svůj vlas já tebe zaviju.“
I přitisknul ji k ňádrům svým,
k té velké, svaté duši.
73