Skryté květy.

Augustin Eugen Mužík

Skryté květy.
Znám květy, které v taji zmírajíce, ve věčném stínu hynou beze zvěstí, jen smutným leskem chví se jejich líce, a záhy umřít – celé jejich štěstí. Jich vlídně léta mijí úpal divý, neb jeho úsměv spálil by je rázem, jen v noci mírné hvězdy s nebes nivy k nim sklánějí se s tajným, jemným vzkazem. Tak mnohých srdcí nesmějí zde úže se tknouti, Lásko, žhaví Tvoji rtové, jen tichý soucit do nich vtékat může, a dodávat jim těchou síly nové. [113]

Kniha Hlasy člověka (1883)
Autor Augustin Eugen Mužík