RANNÉMU SKŘIVANU.
Jsi oživlý ty kvítek, záhy
jenž z jarní vyšel chladné vláhy
v ty opuštěné, smutné dráhy
a pustý dol,
kde vzduch je dosud sotva vlahý
a mrtvo kol?
Či’s hlíny kousek okřídlený,
jenž nemoha se dočkat změny,
skřek zimy, mrazu van a steny
chce zapomnít,
a záhy steskem roztoužený
ke slunci vzlít’?
Tak časně’s minul polní skrýše
a jako lístek vznes’ se výše
až do mračné a mlžné říše –
ó stup jen zpět,
hle, sever dosud mrazem dýše
a dříme svět...
[5]
Vše dosud smutno, pusto v poli,
kol šíří se jen obzor holý,
a dlouhý stín tam leží v roli,
kam zrak jde nám;
kdo z živých teď tam žíti volí
a zcela sám?
To’s ty, můj druhu, pěvče malý!
Kde vznešený teď orel králí,
kde slavík sklízí marné chvály?
Ty hřeje jih,
ti všichni v bezpečné dlí dáli
ve hnízdech svých.
To není svévole ni ples,
proč slabým křídlem jsi již dnes
se od země až k nebi vznes’,
toť cit je vyšší,
toť dum je bouřných divá směs,
jež horlí v tiši.
Toť zdá se, chudých bol a sten,
jenž na polích byl zapomněn,
když slední klásky v hořký den
hledali sobě,
zde tebou teď byl nalezen
v tom bídy hrobě.
6
Toť vzdech byl vdovy, dítka vzlyk,
toť šum byl slz, jenž v taji znik,
toť prudký starců vzkřik a ryk
a mužů hoře,
jímž propuk’ zoufalosti mžik
a smutku moře.
Než jaro v květ se oděje,
než zrní v brázdy rozvěje,
než vzejdou žní zas naděje,
ty voláš v lkání,
ať úrodu též rozleje
do chudých dlaní.
Jak výčitka, jež neumdlívá,
jak žaloba, jež věčně živá,
tvůj zpěv ať stále boha vzývá
nad blankytem,
a dole v bohatých hruď vrývá
se soucitem!
Ó, zpívej, pěvče, bez oddechu!
Jeť v světě mnoho tajných vzdechů,
ty uvolni je, zbožnou těchu
dát bídným spěj!
Nes naděj pod chudobných střechu,
ó pěj, ó pěj!
7
Pěj, pěvče, lásku, pravdu, víru!
Ó rozezvuč se po vesmíru!
Až uzříš slitování, smíru
tam oběť plát,
ó rozbij žití bouřnou lýru
a umři rád!
8