ROZSEVAČ.
Na ornou půdu, vlhkou ranní rosou,
muž prostý vkročil těžkou nohou bosou.
Jak rozhledl se, viděl pustou roli
jak hladový stůl chudých, prázdný, holý...
Zřel modrým, čistým, jasným nebem výše
a slyšel, skřivan jak tam pěje tiše.
Ta píseň skřivana tak dumná, vřelá,
se jako modlitba tím jitrem chvěla.
Tak byla důvěrná, tak prostá, čistá,
že Bůh jí rozumí, si byla jista.
Muž zachvěl se, cit zbožnosti jím táhl.
Do hrubé plachty pevnou rukou sáhl.
A mlčky házel zrní v černou půdu
a koupal skráně v potu svého trudu.
9
Tak tiše konal to a vážně, jemně,
jak mrtvého by v lůno kladl země.
Když celé pole zrní plno bylo,
tu oko jeho zpět se obrátilo.
A viděl práci svou, svou naděj celou,
již svěřil zemi s duší čistou, smělou.
A netušil svůj význam velký, slavný
ten mudřec lidstva, kněz ten neunavný.
Ó muži dobrý! ty máš kolem sebe
jen zem, jež práce, lásku, jíž plá nebe.
Vše zírá s vděkem ku tvé plné dlani,
zkad vchází síla, život, požehnání.
Jak Bůh v nás city lásky, pravdy sije,
tak ve tvé dlani lidstvu chléb se kryje.
Bůh zapouští v nás věčné pravdy setí,
a ty se zdáš mu nejlíp rozuměti.
Jak božího je slova srdci třeba,
tak lidstvu stejně chleba jen a chleba.
10