ULTIMA THULE.
Ultima Thule – země poslední
ve vlnách stojí, menší se a mizí...
Teď naposled k ní ještě pohledni,
pak dále zas, do země cizí, cizí!
Ultima Thule – žití mého máji,
ty zlatá dobo písní, snů a bájí,
než navždy zajdu v cizím, dálném kraji,
před zrakem mým se ještě pozvedni!
A nech mne snít svou něhu veškerou,
ty první přeludů a tužeb roje,
lesk bájí, vzňatý dětskou pověrou,
a první sny a oklamání moje!
I první lásky sladké, tajné žely,
ten žití úsměv, slzou obemželý,
tím dej, by city ještě jednou vřely,
než navždy v chladný hrob se uberou!
Oj divno, bože: taje v hrudi led,
a probíhá jí pramen, mocně šumí.
72
Strnulý, přísný vyjasnil se hled,
a s čela prchly stíny pochyb, dumy.
I rostou křídla nadpozemská duchu,
hlas dávno zašlý znovu zvučí v uchu,
a minulosť zas v starém žije ruchu
jak před lety, dnes opět – naposled.
Slyš mládí mého hlas... tak jasně zpívá,
tak dojemně a zvolna, tichounce,
až posléz v nápěv určitější splývá
a kolébavkou zvučí lehounce.
Toť matčin hlas. – Slyš... „Osiřelo dítě...“
Hle, spánek chytá modrá očka v sítě –
spi, tiše spi – tvá matka konejší tě –
žij, hraj, buď vesel, šťasten bez konce!
Ultima Thule – dále, beze stop
se nese loď... a plavec ticho stojí.
On vnořen ve sny dávno zašlých dob
zapomněl na vše – i na bolesť svoji.
Ultima Thule – s bohem, mládí země!
Tvůj vánek, který tiše teď a jemně
jak slední pozdrav donáší se ke mně
kéž sletne jednou i v můj chladný hrob!
73