PŘEMYSLOVO ROLE.
A nedoorán zůstal lán.
(K. Jar. Erben.)
Ta zima byla dlouhá, nekonečná,
sníh napad’ na dvůr, čeleď doma dlela.
jí mnohá zkazka děda byla vděčná,
a píseň dívek dumavá a vřelá.
A hry a tance stíhaly se časem,
pod pláštěm Morany byl koutek milý,
co venku v lesích s rozpuštěným vlasem
Vichřice lítá, úpěnlivě kvílí.
Však dvorec byl jak hrob, jejž Smrtka hlídá,
zvuk cizích zvěstí nevnikl sem žádný,
a palné srdce marně v dáli zvídá,
zda paprsk jeden zaletí sem vnadný.
Do oken jen se mračí plné stohy,
a po jizbách se šeré stíny táhnou.
V jich svatosti bys viděl velké bohy,
jak po zelených hájích v touze prahnou.
113
A rádlo, jímž vždy hojnosť chleba dána,
teď odpočívá, a s ním silné paže,
jež nezastaví z letního se rána,
až Noc kdy hvězdy na oblohu váže.
Však hospodář – kdy písně nejvíc zněly
tím sladkým klamem jara prostřed sněhu,
sám v smutku trávil soumrak dnů těch stmělý,
a srdce jeho – oř byl v divém běhu...
Ten pádí ledy, sněhem v jižní stranu,
kdo Libuše dlí, duše jeho paní,
by v sedlo jal ji, spěchem udychánu,
a sem s ní letěl sněhu širou plání.
Leč marně oř ten kolem hradu těkal
– byl zavřen Vyšehrad, čněl chladně vzhůru,
znak knížat hrdý prosté srdce lekal,
a řimsy nesly vznešenosti chmuru.
Šum, smích a zpěv ven zněly ze přístěnku,
tam mladá kněžna v středu panen žije,
a nikdo nedbal toho oře venku,
jenž v smutku krásnou hlavou v sněhu ryje.
Ten navracel se zas ku svému pánu,
u něho zmíral v touze unavené,
114
pak vždycky pán ten probděl noci k ránu
a hleděl, tma jak v hrob se nad ním klene.
A říkal pouze: „Stiš se, srdce moje,
jeť Libuše tak dobrá jako Lada,
jeť čistá jako Běliny té zdroje,
však nechápe, co Přemysl si žádá.
Jak hrdlička je veselá a něžná,
a já jsem prostý – stiš se, srdce hrdé –
jeť bohatá a vznešená ta kněžna,
však srdce má jak balvan Řipu tvrdé.“
***
Po dlouhé zimě vstala mladá Vesna,
sníh v polích roztál, sedmikráska zkvetla,
a Bělina svá pouta svrhla těsná
a s nebe Zora usmála se světlá.
V své háje bozi vrátili se s plesem,
roj krahujců se nad nimi zas vznesl,
dech jara táhl rolemi i lesem,
a děd Mráz květů do propasti klesl.
Vstat oráč, setřel prach s milého pluhu
a s jásotem jej vnořil v rodnou půdu,
115
když zrak nes’ kolem štědrých, rodných luhů,
tu usmál se jak v konec svému trudu.
A s vroucí písní zapomněl svou tíhu
a nedbal, pot že rosí jeho čelo,
jen časem ještě zrak mu zalet’ k jihu,
kam i to slunce nyní kvapem spělo.
Den za dnem v práci, klopotu a chvatu
mu míjel, jak by otkou kolem šlehl.
Již máj byl, země koupala se v zlatu
a v boky strání sníh si květů lehl.
A polním kvítím ověnčené hlavy
šly dívky z rána, v svět kdy zoře padá,
a polemi se rozléhal zpěv smavý:
„Již přišla’s k nám, ó vítej, Vesno mladá!“
Leč oráč v poli pluh svůj v hlínu noře,
jen bez ustání poháněl své voly,
jak rozhodit by v poli chtěl své hoře,
jak zaorat by chtěl vše, co jej bolí.
A myslil si: „Nač smutek hruď mi trýzní?
Ó Libuše, jen ty bys tady dlela!
Ó ochraňte ji, bozi věkožízní,
jak s nebe mrak – jí chmury puďte s čela!
116
Ty lásky bohyně, ó mladá Vesno,
ó dej jí blaha, jehož ve mně není,
ó polehčte jí srdce, když je těsno,
jí dejte štěstí, a mně zapomnění!“
A hleď – tu v dáli jezdců dav se mihl, –
lesk zlata dlouho ve slunci se třpytil,
dav náhle mocný, slavný pokřik zdvihl
a před oráčem do prachu se řítil.
A stařec před ním kleče na kolenou
děl jemu: „Kníže, budiž dlouho zdrávo!
Pojď k Libuši, jež býti chce tvou ženou,
pojď s námi, naše pýcho, sílo, slávo!“
„Jak mohu věřit,“ tak děl oráč v žasu,
„já prostý zeman knížetem být mohu?
Mám vínek slávy nosit místo klasů,
mám vykonávat vůli věčných bohů?
A Libuše – ó díky bohům spásámspásám.
Ta myslí na mne – touží po mně v dáli!
Nad květem touhy své tu v slasti jásám,
– ó Lado, Vesno, dík vám neustálý!“
Blesk řízy nádherné se v slunci kmitá,
ten odlesk kněžství, rad a bojů slávy,
117
a bílý oř tam vzpíná se a zmítá
a táhlým ržáním pána svého zdraví.
A oráč oblek’ řízu zlatotkanou,
a vstoupil na kůň – již jej dálka skryla...
A role svěží zelení kol planou –
jen jedna brázda neskončena byla.
***
A neskončena zůstala tak dále,
lán opuštěn, jen úhory tam zejí,
ta jedna role čeká neustále,
kdy oráč vrátí se a dooře ji.
Ta české síly, české slávy role,
toť české práce semeniště prosté.
Zřím bařinu tam a skalisko holé,
z nich svoboda a blaho nevyroste.
Kdy přijde oráč – dokončí tu práci,
tu brázdu dooře a oseje?
V tmě chabosti se brázda předků ztrácí
a hynou zlatá zrna naděje...
118
Kdy ujme se té role opuštěné
zas pravý, věrný, z naší krve pán?
Ten české cti a pýchy ujařmené
kdo dooře ten opuštěný lán?
119