Je mi tě líto, smutné dítě.
Nejsou pro svět stvořené.
M. Lermontov.
Je mi tě líto, smutné dítě
s tou bledou tváří, jasným okem.
Tvůj život plyne hořkým tokem
a hyne jak květ ve úkrytě.
Všem lidem skytáš štědrou dlaní
jediný poklad – lásku svoji,
jež lakotu jich nezahojí,
zač čítáš jenom pohrdání.
Ty nevíš, pravá soustrast v světě
jak dnes je vzácná – hýříš z mála,
a naše srdce tvrdá skála,
tak holá, jak poušť v parném letě.
A jen když jedna duše vlídná
ti nezbývá, tu sepneš ruce,
a šeptáš v tiché, hrozné muce:
,Můj bože, což jsem tak již bídná?!’
[10]
Nač stvořil’s, bože, tuto duši,
nač jsi ten kvítek k cestě sázel,
by každý po něm hrudou házel,
kdo lepšího v něm cosi tuší?
Vezmi ji, velký duchuduchu, k sobě,
neb takový květ křehký, vzdušný
se nehodí v svět malodušný –
pod křídlem svým nech spát ji v hrobě.
Shasiž tu hvězdu v čistém plání,
dej duši její křídla bílá
a nedopusť, by pobloudila
bídnému světu k pohrdání.
11