Když v podzim ptáci k jihu letí....letí...
Když v podzim ptáci k jihu letí,
tu bývá srdci těžko tak!
Tys nemiloval, jestli lze ti,
by provázel je suchý zrak.
Tu smutně v posled pěje hlas:
buď samotna, kol sníh a mráz,
my nebudem již tobě pěti.
Když v podzim ptáci k jihu letí,
tu bývá srdci těžko tak!
Bez listí, květů větve holé
vzpínají prázdnou náruč k nám.
Jich šperky svadlé leží dole –
já v srdci chlad a prázdno mám.
Co zbylo nám z těch léta krás?
Kde budem, dítě, každý z nás,
než znovu zkvetou pustá pole?
Bez listí, květů větve holé
vzpínají prázdnou náruč k nám.
[33]
Těm ptákům, až se z jihu vrátí,
my rádi dáme k hnízdům krov.
Však jestli který z nich se ztratí
v neznámé dálky vlhký rov?
Ten ptáček v moře šumný kvas
jak spadne, zmizí v jeden ráz,
jej noc a odloučení schvátí –
však kdo z nich k nám se přece vrátí,
těm rádi dáme k hnízdům krov.
Ten pozdní kvítek na tvé hrudi
má pomalu tak vadnout, mřít?
Pojď, než se jaro z mrtvých vzbudí,
že rozejdem se, dí můj cit.
Ten květ mi daruj! U mne snáz
dřív na srdci jej spálí mráz,
vždyť zima táhne, život nudí,
a v mojí osiřelé hrudi
zřím sníh a led se hromadit.
34