Chval boha!
Ty štěstím nazvi útulek malý,
kde smíme – plakat svobodně.
Wl. hr. Tarnowski.
Chval boha, v hněvu stvořiv život lidský
jenž pln je lásky, touhy, odříkání,
jež duši lidskou věčnou mukou zraní,
že stvořil smrt, by zakročila vždycky.
Chval boha, naliv v srdce naše plamen
jenž bolným žárem ztráví nám hruď celou,
že nenechal ji chladnou, zatvrzelou,
a srdce pusté jako mrtvý kámen.
Chval boha za vše – srdce lidské štěstí
nemnoho snese – zdivočí jím záhy,
jest bolestné mu časem třeba vláhy
jak chladné rosy sprahlé ratolesti.
Snad blízka jsi juž dni, kdy budeš sobě
přát smrti, sama v pláči volat na ni,
by rukou matky tvých se dotkla skrání
a před mou láskou ukryla tě v hrobě.
[37]