Jen třikrát jsem ji uviděl.
To viděl jsem ji poprve:
kdy stála jako socha průzračná
tak tichá, nadzemská, tak oblačná,
rty poupě zkvětlé, líce do krve,
a byla jako poesie
a dívala se do červánků,
a harfy jemná fantasie
kol ní se vlnila na tichém vánku,
a ona sama mlčela,
a já jsem viděl anděla
a viděl jsem ji poprve.
A podruhé ji zřel jsem zas:
to tiše dřímala svůj věčný sen,
jak noc kdy v krasší, nový svítá den,
a červánkem byl zlatý její vlas,
a hleděla tím prázdným okem
jak luny svit, jenž nezahřívá,
v líc její slzy tekly tokem
[57]
a kol ní zněla píseň zádumčivá,
a ona sama mlčela,
a já jsem viděl anděla –
to viděl jsem ji podruhé.
A po třetí a naposled,
kdy ve snách vzal mne v nebe dobrý Bůh,
tu s těmi za ruce se vedla v kruh,
co v první tuše lásky zemrou hned,
na hlavě měla myrty vínek
tak nedotknutý, jakby snila
den prvý našich upomínek
ve rakvi své, ta rajská růže bílá,
a ona zase mlčela,
a já jsem viděl anděla,
a viděl jsem ji naposled.
58