Co chceš mi dáti?

Co chceš mi dáti?
Co chceš mi dáti, bože, za ni, již miloval jsem nad své žití, a s níž jsem doufal, do skonání tě ctít a šťastným tvorem býti ve svornosti a požehnání – co chceš mi dáti za ni? Čím doufáš splatit slzy moje, dny plné muk a zoufalosti, a nocí bdění bez úkoje, ten život, který peklo hostí, ten marný pláč a proklínání – co chceš mi dáti za ni? Tys neptal se mne v hrozné době, kdy ona – nedotknuta kalem – ode mne vznášela se k tobě, nač já zřít musil s němým žalem bez jiskry víry na shledání – co chceš mi dáti za ni? [66] Já klečel u ní v chvíli žalné, kdy v pláči loučila se se mnou až smrt jí přimkla oči kalné, já tisknul dlaň tu chladnou, jemnou, již červům v hody hrob teď schrání – co chceš mi dáti za ni? Ó tehda, Promethea sémě jsem poznal, v odvěkém tom boji, jejž vede s tebou lidské plémě, že slabý člověk neobstojí, já cítil hrůzu podléhání – co chceš mi dáti za ni? Já cítil, mstivá tvoje ruka jak přímo k srdci rýti umí, jak šťasten jsi, kdy ono puká, a marně výkřik zmaru tlumí, ty víš, kde hrot nás nejvíc raní – co chceš mi dáti za ni? Já červ jsem, ty jsi vesmír celý, já nic, ty vše máš ve své moci, jsou blesků spousty tvoje střely, ty smrt máš, peklo ku pomoci, 67 tvůj každý kyn je smrtnou zbraní – co chceš mi dáti za ni? Ty velíš – v málomocném strachu hned každý tvor se sklonit musí, šíj do nectného snížit prachu, a dát si rváti srdce v kusy – – též ona šla....šla... a bez reptání – co chceš mi dáti za ni? Nic – pozdě již! Ni zde, ni v ráji já nedbám s ní se sejít více. Strom suchý jsem – nechť dále vlají kol vichry, bouř a metelice, jsem sám, k nim hluch a bez vnímání – můj štít – toť posměch, pohrdání. 68