Do hrobu.

Augustin Eugen Mužík

Do hrobu.
Když k tobě přichvátal jsem beze snů již spící já, přítel jedinýjediný, co zbyli k hrobu ti, muk stopy hledal jsem na průzračné tvé líci a na rtů prosby stín či kletby strnutí... Nic. Zádumčivý klid byl v ubledlé té tváři, ni čelo mračivé ni zakřivený ret, jak v půlnoc hlubokou kdy siný měsíc září na cesty zaváté, na širý sníh a led. [69]