Půlnoční.
Tristissima noctis imago!
Ovidius.
Teď doba jest, jež mrtvé ze sna budí,
a živé duše jím ukolébává.
Má z pola mrtvá usíná v mé hrudi,
a tichý smutek na ni pohled mává.
Vím, v bdění mém mne nikdo nenavštíví,
by zašlé zmírnil, k budoucnu dal síly –
jsouť stejně dální pro mne mrtví, živí,
a všickni z číše zapomnění pili.
Vy živí spěte! Mrtví dále spějte,
a zoufalství-li mé se duše chytá,
vy bez prospěchu nad ní nezoufejte –
vždyť ze sebe jí zas jen záře svítá.
A zanechte mne v polosnění – spěte
vy živí, jenž mi duší otrávili,
vy mrtví nechte spasené či kleté,
vždyť za živa jste do ní balsám lili.
[97]
Vy živé, hořké, trpké upomínky
mne nechte spáti. Naděje vy známé,
jež jako vždy zas ztrháte své vínky,
mne nechte bdíti! Hrob vám křídla láme.
Vás žehnám druzi, i vám, moji vrazi,
ať živí jste, ať hrobní skryl vás kámen.
Jste srdci mému všickni stejně drazí.
Nuž spěte, bděte v míru! Amen, Amen.
98