Večerní kresba.
Do pole! Za mnou uzavřel se les,
Na mroucí požár dálný západ kles,
a nad ním první hvězda velká, skvělá
svým hrotem zablýskla jak zlatá střela.
A krásný svět byl, kam jen došel zrak:
pláň chvějnou v dáli zakryl mlžný mrak
jak matka svoje drahé robě v plénky.
Kdes řeka svitla jak pruh stříbra tenký
a lkala unyle a chřástal zavzlikal,
svou písní mraznou truchleti se zdál,
a vítr mdlý již těžkou, pozdní vůní
kdy stihnul naši pláň, ulehnul u ní,
a tesknou dumou naposled jak vzdech’,
se v keře stajil, kapradí a mech.
A z ňader země sladký život plynul:
puk každý med a bílou mízu linul
jak mléko živné plný matčin prs.
A svěžím list byl, květ i stvol i trs.
[117]
Tu v dáli nedozírné trysknul žlutý
roj jisker nad rys pláně nepohnutý
a splanuv usnul hned. Leč dýmu pruh
jak přehoušel se modral dívčích stuh,
se měnil, hrál a ztrácel v šeru zvolna.
A bůh ví sám, proč duma jakás bolná
se vkrádala mi v duši víc a víc – – –
Na mládí vzpoměl jsem, jak ztrácejíc
jak modravý se dým bez všeho sledu,
se loučilo v tom táhlém smutném hledu
se mnou – ach smutně tak, a v noci klín
tak splynulo jak dým a jako stín
a nádech smutku jen na žití pláni
zbyl pro dny budoucí a pro skonání....skonání...
118